Uživatelské rozhraní AutoCADu v toku času

Jak jsme již informovali, právě vyšla nová verze AutoCADu s označením 2018, která přináší řadu novinek, kterým se po úvodním přehledu samozřejmě budeme postupně věnovat podrobněji.

Myslím, že v záplavě novinek je na místě zmínit, že před sebou máme v pořadí již 32. vydání AutoCADu, jehož první verze se objevila koncem roku 1982. Při této příležitosti si dovolím krátce zavzpomínat na základní milníky vývoje uživatelského rozhraní tohoto oblíbeného programu, které se za těch bez mála 35 let změnilo opravdu výrazně.

Uživatelské rozhraní pochopitelně není prvoplánově o vzhledu, ale především o způsobu zadávání příkazů, což úzce souvisí s produktivitou práce. Možností, jak v AutoCADu zadávat příkazy, je dnes celá řada. Je tomu tak proto, že AutoCAD prošel společným vývojem s operačními systémy, pro které byl navržen.

První průkopníci AutoCADu zadávali příkazy tak, že v DOSovském prostředí museli příkaz prostě napsat za dvojtečku v příkazovém řádku (samozřejmě anglicky), nebo vyhledat v kořenovém menu, případně použít některou z klávesových zkratek.

Takto například vypadalo rozhraní AutoCAD Release 10 z roku 1988:

AutoCAD release 10 - 1988

Tato verze AutoCADu se v našich zeměpisných šířkách vynořila začátkem devadesátých let minulého století, krátce po uvolnění embarga uvaleného vládou USA na vývoz technologií se strategickým významem. Sluší se podotknout, že vzorový soubor AutoCADu Release 10 s modelem raketoplánu působil ve své době opravdu impozantně a mnoho tehdejších uživatelů AutoCADu na něj dodnes s dojetím vzpomíná.

O něco později se objevilo zajímavé zařízení zvané tablet. S dnes tak populárními tablety tato tehdy převratná novinka Autodesku neměla zhola nic společného. Byla to opravdu skutečná deska na psacím stole s přilepenou plastovou šablonou se symboly příkazů.

AutoCAD tablet

Samostatným optickým polohovacím zařízením připomínajícím myš se šablona následně zkalibrovala tak, že ukázáním na pole šablony a stisknutím tlačítka se spustil požadovaný příkaz.  Kalibrace šablony nebyla nijak snadná a vyžadovala řádově hodiny pečlivé práce.

AutoCAD tablet mouse

V další fázi vývoje, s nástupem operačních systémů Windows, se pak tlačítka z šablony tabletu přestěhovala na plochu obrazovky displeje a příkazy tak bylo možné spouštět kliknutím běžné myši.

Tomu odpovídal i vzhled rozhraní, kdy displej byl doslova lemován tlačítky a lištami, pochopitelně ovšem na úkor velikosti zobrazené vlastní pracovní plochy určené pro kreslení entit, jak je vidět například z náhledu rozhraní AutoCADu 2002.

AutoCAD 2002

Původní jednoduché kořenové menu se přestěhovalo do horní části obrazovky a podle funkcionality se rozdělilo na několika samostatných „roletových“ menu. Toto rozhraní, později označované jako „Classic“,  bylo mezi uživateli velmi oblíbené a dočkalo se i četných, takřka identických, klonů v konkurenčních produktech jiných výrobců. Dodnes se při školeních setkáváme s dotazy uživatelů starších verzí, kam že ta populární tlačítka zmizela.

Ve verzi 2009 došlo k poměrně revoluční změně vzhledu rozhraní AutoCADu. Na scénu přichází ribbon, neboli pás karet:

AutoCAD 2009

Pás karet má podobu řady přepínacích karet, přičemž každá karta v sobě sdružuje skupinu ikon vzájemně souvisejících příkazových funkcí. Ribbon je typický pro uživatelské rozhraní operačního systému Windows, zejména u programů kancelářského balíku Microsoft Office. Autodesk proto tento masově rozšířený ovládací prvek logicky využívá i u svých produktů a dnes pás karet sjednocuje podobu uživatelského rozhraní většiny jeho aplikací.

Tím už se dostáváme k současné podobě rozhraní AutoCADu s typickým výchozím tmavým designem pásu karet i pozadí pracovní plochy:

AutoCAD 2017 screen

Ovládací prvky AutoCADu jsou v každé další nové verzi doplňovány a vylepšovány, přičemž léty užívání osvědčené možnosti jsou většinou zachovány. Kupříkladu příkazový řádek nejen, že přežil dříve tolik oblíbené klikací ikony a roletová menu, ale dokonce zásadním způsobem nabyl na významu.

Jak jsem zmínil úvodem, v současné době AutoCAD umožňuje zadávání příkazů mnoha způsoby a uživatelé si tak mohou individuálně zvolit variantu, která jim osobně nejlépe vyhovuje a vede k zefektivnění jejich práce. Ač nemám rád zobecňující přirovnání, musím připustit, že individualizované nastavení rozhraní a vhodná volba spouštění příkazů mají poměrně hodně společného například s dobře prošlápnutými turistickými botami. Proto se variabilitě zadávání příkazů budeme dále věnovat v následujících příspěvcích.